Jak se trestní řízení staví k použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu?
Mělo by se v této oblasti něco změnit?
To a mnoho a dalšího nám v rozhovoru popsaly držitelky letošní Ceny Václava Mandáka za nejlepší odborný článek publikovaný v Bulletinu advokacie v roce 2023 JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D. a JUDr. Petra Zaoralová, Ph.D.
Oceněný článek K použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení najdete také v ASPI.
Můžete blíže popsat, co je aktuálně hlavní úskalí ohledně použitelnosti soukromých obrazových, zvukových a jiných záznamů jako důkazu v trestním řízení?
Největším úskalím je absentující právní úprava. Právní úpravu použitelnosti soukromých obrazových, zvukových a jiných záznamů totiž trestní řád neobsahuje. Chybí i explicitní právní úprava postupu při vyhledávaní, opatřování a předkládání takových záznamů. Z toho vyplývá, že rozhodnutí o přípustnosti důkazu obsahem soukromé nahrávky předložené stranami trestního řízení náleží v konečném důsledku soudu a otázku, zda se jedná o důkaz přípustný, či nikoli bude nutné posoudit v každém případě individuálně. V této souvislosti tedy může docházet k odlišné aplikaci pravidel použitelnosti soukromých záznamů jednotlivými soudy.
Jaká kritéria je třeba zohlednit při posuzování použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení?
Podmínky použitelnosti záznamů obstaraných soukromými osobami z vlastní iniciativy bez součinnosti orgánů činných v trestním řízení vyplývají z judikatury. Je tak třeba vycházet z obecných zásad a soudních rozhodnutí.
Obecně lze konstatovat, že pro posouzení přípustnosti zvukových a obrazových nahrávek předložených soukromými osobami jako důkazu není apriori rozhodným kritériem to, zda byly pořízeny v souladu se zákonem, nebo protiprávně. Byly-li záznamy získány v rozporu se zákonem, neznamená to, že by byly automaticky procesně nepoužitelné.
Z judikatury dále vyplývají konkrétní kritéria, které by soudy při posuzování použitelnosti soukromých záznamů měly vzít v úvahu. Východiskem bude tzv. modifikovaný test proporcionality, který byl již v minulosti formulován Ústavním soudem a který sestává ze tří kroků: i) vhodnost, ii) potřebnost a iii) proporcionalita.
Při aplikaci testu proporcionality bude třeba vzít v úvahu tato specifická kritéria, která vyplývají ze soudních rozhodnutí, a to:
- zda se jedná o samostatně stojící důkaz v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici i jiné důkazy;
- zda byla zaznamenána soukromá, či veřejná událost;
- zda byl získaný materiál určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti;
- povaha konkrétního trestného činu, pro který je vedeno trestní stíhání a význam zájmu, který je chráněn skutkovou podstatou trestného činu;
- zda byl záznam pořízen bez souhlasu, nebo se souhlasem nahrávané osoby;
- zda byl provedením záznamu sledován legitimní cíl, nebo jím byl sledován cíl jiný
- zda byl záznam využit jen pro nezbytně nutný účel, nebo byl zneužit;
- zda se záznam týká výlučně trestné činnosti, která má být jeho obsahem prokázána, nebo zda zachycuje i jiné soukromé události.
Měla by podle vás být kritéria pro posuzování přípustnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení nastavena jinak?
Vzhledem ke skutečnosti, že za současného právního stavu jsou pravidla použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení dovozována pouze judikaturou, lze jen stěží hovořit o možnosti koncepční změny těchto pravidel. Legislativní zakotvení pravidel použitelnosti soukromých se jeví jako velmi náročné a lze si stěží představit, že by zákonodárce mohl při formulaci takových pravidel zohlednit specifika každého případu. Lze si však povšimnout, že judikatura se věnuje zcela okrajově otázce použitelnosti soukromého záznamu jako důkazu předloženého obviněným, popř. obžalovaným, tedy situaci, kdy se předložením soukromé nahrávky nesleduje naplnění zájmu na potrestání pachatelů trestné činnosti, ale zájem zcela opačný – obhajoba osoby, proti níž se trestní řízení vede. Formulace těchto pravidel by byla pro justiční praxi velmi přínosná.
Jaká je role judikatury v posuzování otázky použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení? Došlo v poslední době k nějakým změnám?
Role judikatury v posuzování otázky použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení je velmi významná, resp. zásadní. Vzhledem k tomu, že v trestních předpisech neexistuje žádná právní úprava, která by vyloženě tuto oblast regulovala, použitelnost soukromých záznamů jako důkazu v trestní řízení je právě na judikatuře fakticky závislá.
Pokud jde o recentní judikaturu, resp. judikaturu za léta 2022 – 2024, k žádné významné změně nedošlo. Předmětná argumentace je ze strany obviněných i nadále užívána, nepoužitelnost soukromých záznamů je jimi stále namítána, každopádně soudy ve své rozhodovací činnosti i nadále odkazují na již existující klíčovou judikaturu v této oblasti, která se k použitelnosti soukromých záznamů jako důkazu v trestním řízení spíše kloní.
Jak by měly být soukromé záznamy ověřovány a jaká opatření by měla být přijata, aby se minimalizovala možnost jejich padělání nebo manipulace?
V případě jakýchkoli pochybností anebo námitek stran je na tomto místě stěžejní znalecká činnost. Zmínit lze ve vztahu k soukromým záznamům příkladmo, současně zejména obor kriminalistika, odvětví fonoskopie anebo například obor kybernetika, odvětví výpočetní technika.
Ve vztahu k dotazované prevenci je záhodno upozornit především na trestný čin maření spravedlnosti podle ustanovení § 347a trestního zákoníku. Současně lze přitom na tomto místě doporučit předkládat soukromé záznamy včetně všech dostupných, s nimi souvisejících existujících dat.
Chystají se v této oblasti nějaké legislativní změny?
Alespoň prozatím nikoli. Pro soukromé nahrávky, resp. záznamy v trestním řízení neexistuje jakýkoli zvláštní režim a jejich použitelnost je tak zapotřebí dovozovat vždy ad hoc, posuzovat ji s ohledem na zvláštnosti každého jednoho případu. Každý případ je přitom vskutku specifický a zakotvit tak na tomto místě nějakou ať již alespoň obecnou, anebo přímo skutečně komplexní, ucelenou právní úpravu by bylo velmi náročné. A to i přesto, že takový stav, jak dovozuje Ústavní soud, může znamenat negativní dopady na zachování právní jistoty osob obviněných z trestné činnosti a zároveň klade zvýšené požadavky na soudce v konkrétních případech rozhodující.
